Svědectví

Kačka, Runway camp 2017

Každý den má na Runwayi své téma. A mluvilo se i o odevzdání se Bohu. Byla jsem rozhodnutá odevzdat se mu fakt celá tak, jak jsem to už udělala několikrát (nikdy není od věci takovéhle věci opakovat). Těšila jsem se na okamžik, kdy projdu krásně vyzdobenou bránou uprostřed kostela a dám tak najevo svou odevzdanost.

Všechno bylo fajn, ale pak se mi udělalo strašně špatně. Dřív jsem trpěla panickými záchvaty, ale myslela jsem si, že už to je minulost. Při modlitbě se panika vrátila - silnější, než kdy jindy. Seděla jsem vzadu v kostele a sledovala, jak se lidé postupně odhodlávají a procházejí bránou. Strašně moc jsem chtěla projít taky, ale fyzicky jsem neměla sílu se zvednout a a dojít tam. 

Po nějaké době se za mě přišli modlit moje topička, biřmovací kmotr, a jeden z úžasných kněží. Během modlitby mi bylo pořád stejně špatně. Stála jsem a klepala jsem se tak, že jsem měla strach, že každou chvíli spadnu. Necítila jsem žádnou změnu. Až v jednom okamžiku, na kratičkou chvilku, jsem se přestala třást a cítila jsem pokoj. Přes všechnu bolest a úzkost jsem na malý okamžik pocítila obrovskou úlevu. Když ta chvilka pominula, opět se mi roztřepala kolena, ale měla jsem novou naději. Novou sílu do boje s tím špatným.

Bránou jsem nakonec prošla ruku v ruce se svou úžasnou topičkou. A na druhé straně mě čekala (kromě té Boží náruči) i náruč mého skvělého kmotra. Symbol projití bránou byl silný, ale klíčové pro mě bylo, že jsem nešla sama. Uvědomila jsem si, že tak je to s celou naší vírou. Že nikdy nejdeme sami. Že kromě Boha máme kolem sebe lidi, kteří nám podají pomocnou ruku, nebo nás obejmou, když je to nejvíc potřebujeme.  A takovými lidmi se to na Runway campu jen hemží!